Zaměstnavatel je oprávněn určit zaměstnanci nejen místo určení jeho pracovní cesty, ale i způsob dopravy. Ne vždy ale zaměstnanci daný typ přepravy vyhovuje. Smí v takovém případě po zaměstnavateli požadovat povolení jiného dopravního prostředku?
Každý zaměstnavatel může po vzájemné dohodě vyslat svého zaměstnance na pracovní cestu. V rámci cestovního příkazu pak zaměstnavatel zaměstnanci předem písemně určí:
- dobu a místo nástupu a ukončení cesty,
- místo, kde bude zaměstnanec plnit pracovní úkoly,
- způsob dopravy,
- případně také ubytování zaměstnance během pracovní cesty.
Zaměstnavatel může zaměstnanci určit i dopravní prostředek, kterým na pracovní cestu pojede, tedy zda pojede služebním automobilem, nebo vlakem či autobusem a zaměstnanec je povinen se tímto pokynem zaměstnavatele řídit. Pokud zaměstnanci určený dopravní prostředek nevyhovuje a zaměstnavatel mu dovolí použít jiný typ prostředku, než který mu určil, náleží zaměstnanci náhrada cestovních výdajů jen do výše, jaká by mu připadla za jízdu dopravním prostředkem určeným zaměstnavatelem. Pokud tedy zaměstnavatel například zaměstnanci určil, že pojede vlakem, a pak mu umožnil použít vlastní automobil, bude mít zaměstnanec nárok jen na náhradu ve výši odpovídající vlakové jízdence. Odlišně by se však posuzoval případ, kdy by to byl zaměstnavatel, kdo požádá zaměstnance, aby na pracovní cestu použil vlastní automobil. V takovém případě by zaměstnanci náležely cestovní náhrady za použití vlastního automobilu - základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu.