V pracovním procesu mohou nastat situace, kdy zaměstanavel nebo zaměstnanec potřebují upravit délku pracovní doby. Existují dva pojmy, které se od sebe velmi liší:
- Kratší pracovní doba
- Zkrácená pracovní doba
Kratší pracovní doba (nazývaná též jako „částečný pracovní úvazek“) musí být vždy sjednána mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem – zaměstnavatel ji tak nemůže zaměstnanci jednostranně nařídit. S krácením délky pracovní doby se v tomto případě poměrně krátí i mzda. Těhotné ženy a zaměstnanci, kteří pečují buď o dítě mladší 15 let nebo dlouhodobě o osobu, která je na jejich péči závislá (ve II. – IV. stupni závislosti), mají na kratší pracovní dobu nárok ze zákona. Zaměstnavatel jejich žádost může odmítnout pouze, pokud mu brání vážné provozní důvody.
Zkrácená pracovní doba se týká pouze zaměstnavatelů v soukromém sektoru – tedy těch, kteří poskytují svým zaměstnancům mzdu, nikoli státních zaměstnanců odměňovaných platem. V případě zkrácení pracovní doby dochází ke změně délky týdenní pracovní doby za současného zachování mzdy v původní výši. Namísto 40 hodin v týdnu, tak zaměstnanci vykonávají práci například pouze 35 hodin, avšak mzdu mají, jako by odpracovali celých 40 hodin. O zkrácení pracovní doby se zaměstnavatel musí dohodnout buď s odborovou organizací (většinou je tato dohoda součástí kolektivní smlouvy) anebo může o zkrácení rozhodnout jednostranně vnitřním předpisem (pokud u něj odbory nepůsobí).